Po práci v ústecké Masarykově
nemocnici se nám bude stýskat, tahle zkušenost nám otevřela oči, shodují se
Giulia Merlo a Marina Prokopchuk, studentky medicíny z Itálie, které tu
právě dokončily tříměsíční stáž. Do Ústí nad Labem přijely díky známosti
s MUDr. Albertem Malucellim, Ph.D., který dlouhodobě pracuje na
Neurochirurgické klinice Fakulty zdravotnických studií Univerzity J. E. Purkyně
a Krajské zdravotní, a.s. – Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, o.z.
„Jednání o možnosti zahraniční praxe děvčat byla od počátku ze strany vedení
nemocnice naprosto profesionální. Profesor Martin Sameš i vedení Krajské
zdravotní vyšlo ve všem vstříc a domluva byla jednoduchá a rychlá. Za to jim
samozřejmě děkuji,“ popisuje realizaci stáže doktor Malucelli.
Mohu vás poprosit o krátké představení?
Giulia: Studuji medicínu v Itálii a jsem vzdálenou příbuznou doktora
Alberta Malucelliho, který je v České republice již více než dvanáct
let. Nyní jsem v pátém ročníku univerzity v Pávii, která se nachází mezi Milánem a Janovem.
Alberto: Zde jsem studoval také. Jde o druhou nejstarší univerzitu
v Itálii a byla založena Karlem IV., což je krásné spojení s Českou
republikou.
Giulia: Není to u mne tak, že bych chtěla být odmala lékařkou, ale
v průběhu času jsem čím dál více přesvědčená, že jsem se rozhodla správně.
Má poslední tříměsíční zkušenost zde v ústecké nemocnici byla jen
třešničkou na dortu v potvrzení mé budoucí profesní dráhy.
Marina: Jsem spolužačkou Giulie. S Albertem jsem se seznámila až
v Ústí nad Labem. Pocházím z Ukrajiny. Moje maminka se ale vdala do
Itálie a odmala jsem zde na jihu vyrůstala. Do Pávie, což je od mého bydliště
z Kalábrie přes tisíc kilometrů, jsem se přestěhovala kvůli studiu.
Medicínu jsem si vybrala jako kombinaci zájmu o člověka a vědu. Jsem moc ráda,
že mi Giulia možnost stáže nabídla. Je to pro mne úžasná zkušenost.
Alberto: Doplnil bych, že děvčata díky pandemii neměla v Itálii
velkou možnost klinické praxe. V normální době by se k pacientům
dostala již ve čtvrtém ročníku, ale přes covidová opatření to nebylo možné.
K intenzivní klinické praxi se vlastně dostala až u nás v České republice.
Která oddělení jste se v rámci stáže navštívily?
Giulia: Na začátku jsme kvůli orientaci začaly na neurochirurgii, kde
pracuje Alberto. Pak jsme pokračovaly na neurologii, pediatrii, gynekologii a
traumatologii.
Marina: Ještě jsme byly na intenzivní medicíně a anestezii.
Jde o velký okruh zájmu, jak se vám zkušenost na těchto
pracovištích líbila a jak jste zvládly vstřebat tolik různých zkušeností?
Marina: Rozhodně jsem neměla pocit, že bych byla zahlcená informacemi.
Spíše jsem byla ráda, že se mohu podívat na různá oddělení. Byla to pro mne
krásná zkušenost. Bohužel musím říct, že v Itálii nejsou studenti na
pracovištích tolik vítaní, i když to samozřejmě mohlo být zapříčiněno částečně
i pandemií.
Giulia: Tady na nás byli všichni zdravotníci moc milí. Ochotně nám vše
vysvětlovali a velmi nás překvapila zkušenost, jak jednotlivá oddělení mezi
sebou spolupracují.
Vnímáte rozdíly mezi českým a italským zdravotnictvím?
Giulia: Nevím, jestli je to tím, že jsme tu byly jen dvě a ne jako
v Itálii, kde jsou skupiny studentů třeba i o třiceti lidech, ale mám
pocit, že zde jsme se mohly mnohem více zapojit do všech činností. Dostávaly
jsme informace velmi ochotně a zdarma. V Itálii je třeba vše mnohem více
vyžadovat, nepřichází to tak samozřejmě, jako tady. V tom vidím největší
rozdíl ohledně vzdělávání. Co se týká zdravotnictví, myslím si, že úroveň péče
je naprosto srovnatelná. Jen mám pocit, že zde v nemocnici je všechno
jednodušší. Přijde mi, že v Itálii je kolem zdravotnické péče mnohem větší
byrokracie.
Alberto: Vím, o čem děvčata mluví. U nás je poměrně jednoduché dostat pro
pacienta třeba magnetickou rezonanci nebo jiné vyšetření. Člověk zavolá
kolegovi kvůli konzultaci a je to rychlé, ochotné, příjemné. V Itálii se
musí více papírovat a vypisovat větší množství žádanek. Taková je má osobní
zkušenost.
Co konkrétně se vám tu v rámci vaší stáže nejvíce líbilo?
Marina: Nejvíce mi zůstane v hlavě, že zde lékaři, a zdravotníci
obecně, mají lépe nastavený poměr mezi profesním a osobním životem. Mladí italští
zdravotníci bez atestace tráví v zaměstnání více času, ale rozhodně to
není ve prospěch efektivity. Do teď jsem se bála, že profesní vytíženost
neatestovaných lékařů, jak ji znám z Itálie, je normální, ale u vás se mi
otevřely oči a jsem za to ráda. Viděla jsem, že jde udržovat jak profesní, tak
rodinný život v rovnováze.
Giulia: Určitě si budu dlouho pamatovat, jak jsem měla možnost asistovat
u porodu císařským řezem. To pro mne bylo velmi inspirativní. Musím též zmínit
charaktery a ochotu lidí, se kterými jsem se zde setkala. Všichni byli úžasní a
to na mne udělalo veliký dojem. Jak už říkala Marina, vidím české zdravotníky
jako skvělý příklad vyváženého pracovního a osobního života.
Byla příležitost podívat se více po Ústeckém kraji?
Giulia: Je to docela vtipné, ale nepřijely jsme na stáž v úplné
zdravotní kondici. Já měla ještě ruku v sádře z dřívější zlomeniny a
Marina zas měla úraz kolene. Stalo se nám to při lyžování, ještě doma
v Itálii. Tento hendikep nás trošku limitoval, abychom se více podívaly po
okolních místech.
Marina: Přesto jsme stihly něco vidět. Líbilo se nám v Tisé, tam je
krásná příroda a skály. Vyzkoušely jsme také některá wellness centra a byly
jsme moc spokojené.
Alberto: Musím na holky prozradit, že se praxi v naší nemocnici
věnovaly opravdu intenzivně. Ze tří měsíců chyběly jen pár dní, a to spíše o
víkendech. Jinak byly maximálně zapojeny do každodenního života na jednotlivých
odděleních. Musím je za jejich přístup pochválit.
Jak vidíte do budoucna svou profesní dráhu?
Marina: Ještě přesně nevím, ale určitě by mne lákal některý
z chirurgických oborů.
Giulia: Já bych se chtěla věnovat gynekologii.
Jak dlouho ještě budete studovat?
Marina: Nyní budeme končit pátý ročník, takže ještě jeden rok nás čeká.
Je nějaká možnost, že byste chtěly spojit svůj profesní i osobní
život s Českou republikou?
Marina: Možná to zní trošku bláznivě, když neumíme váš jazyk, ale už nás
to obě napadlo. Je to hlavně z důvodu té vysoké profesionality, co jsme
zde mohly od vašich zdravotníků poznat.
Alberto: Já mám vlastně stejné rozhodnutí za sebou, i když u mne převažovaly
osobní důvody. Před dvanácti lety jsem přijel za přítelkyní. Musím ale po
pravdě říct, že mladý doktor je v Itálii dost často páté kolo u vozu, bez
další možnosti rychlého profesního růstu. Zatímco zde jsem dostal ihned
příležitost zapojit se plnohodnotně do týmu a kolegialita je zde skvělá.
Italové by se tu v odvětví dalšího vzdělávání mohli hodně učit.
Byla stáž, kterou jste právě absolvovaly, jediná nebo se budete
ještě v rámci studia vracet?
Giulia: Osobně jsem nyní velmi smutná, protože tu končí tříměsíční práce,
která byla úžasná. Tolik se mi tu líbilo, že přemýšlím o opakování stáže i
v šestém ročníku. Věřím, že mne tato zkušenost může profesně opravdu
posunout. Po návratu do Itálie mi bude nejvíce chybět ta rutina
v pozitivním slova smyslu, že se ráno probudím a na sedmou hodinu budu
v práci, do které se těším a která mne velmi baví.
Marina: Reálně uvažuji o tom, že bych svou závěrečnou
studijní práci prováděla zde v ústecké nemocnici. Nejspíše by to bylo
v neurochirurgickém oboru. To by samozřejmě znamenalo další návštěvu
k rozpracování vědecké práce a na to se rozhodně těším. A musím souhlasit
s Giulií, bude mi po odjezdu chybět ten každodenní život na oddělení, tak
jak jsme si ho během těch třech měsíců zažily. Chtěly bychom hrozně moc
poděkovat všem v Masarykově nemocnici a tím myslíme úplně celý kolektiv od
uklízeček, sanitářů, přes sestry a lékaře, až po vedení nemocnice a Krajské
zdravotní. V podstatě jsme tu za tři měsíce nepotkaly nikoho
s negativní energií, všichni se k nám chovali naprosto skvěle.